THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Chram kniežaťa temnôt Baala. O čom tento názov vypovedá? Letmý pohľad na cover albumu ako aj samotný názov kapely vypovie jediné, že máme opäť raz do činenia s takzvaným pure (true?) blackom.
Stručný úvod, ku ktorému netreba nič dodávať. Tak, čo znamená pure black v prípade TEMPLE OF BAAL? Neznamená nič iné ako napríklad u nedávno recenzovaných NEHEMAH. Tak v prvom rade je to typický kanálny zvuk, ktorý neznesie nijaké vážnejšie porovnanie s produkciou súčasných (black) metalových spolkov. V ďalšom rade sú to gitary, basa bicie...ostrý základ je postavený, už len ho správne využiť.
A tu je kameň úrazu, a to to správne využitie. Chlapcom ide v prvom rade opäť raz o čo najdrsnejší image a, čo najdrsnejšiu hudbu, za ktorou by som povedal sa skrýva neschopnosť skomponovať niečo skutočne hodnotné a zaujímavé. Iste dá sa namietať, že pri takejto extrémnej hudbe ide o niečo iné teda, tvrdosť, extrém, UG vyznenie a podobné (ne)zmysly. Avšak aj tieto aspekty sa dajú perfektne zvládnuť pri dostatočnej hráčskej a hlavne kompozičnej zručnosti, námatkou spomeniem napríklad notoricky známych MARDUK, ktorí síce zostávajú pri pure blacku, ale vedia ho podať podstatne lepším a určite rovnako extrémnym spôsobom. Tu už nebudem ďalej spomínať kapely ako ZYKLON, resp. SATYRICON, ktorí tiež stavajú svoju tvorbu na poctivom gitarovom základe... Pri popise tvorby TEMPLE OF BAAL môžem byť opäť stručný. Rezavý zvuk gitár, skladby postavené na zväčša zopár dookola opakujúcich sa riffov. Bicie postavené na rýchlych klepačkových tempách, vokál typický blackový škrekot. Zboostrovaná basgitara. K tomu nevýrazný trocha "zahulený" zvuk celej nahrávky a to je tak všetko. Zaujímavé momenty a aj nejaké to spestrujúce sólo prichádzajú len v chvíľach keď kapela spomalí do stredného tempa. Ak by som mal s niečím porovnať tak by to boli práve CARPATHIAN FOREST, respektíve skoré nahrávky MAYHEM. Avšak aj CF sú o dobrú triedu vyššie ako TEMPLE OF BAAL a MAYHEM sú niekde úplne inde a o niekoľko tried vyššie. O lyrike opäť zmysel hovoriť nemá, urobte si o nej obraz z názvu albumu a coveru...
TEMPLE OF BAAL by mali popracovať určite na produkcii nahrávky, taktiež na pestrosti skladieb a držať sa určite viac strednotempových častí, ktoré im sedia podstatne viac a sú na albume najpútavejším elementom. Ako lokálnu kapelu a striktne UG materiál sa tento album dá brať, snáď aj párkrát vypočuť. Skutočne však nič nové neprináša. Snáď ortodoxný vyznávači starého blackmetalu prahnúci po evil a true UG image by mohli byť s nahrávkou spokojní. Ostatní asi len veľmi ťažko.
Tak tu by som toto resúmé mohol opísať z toho k recenzii NEHEMAH, takže kto má záujem nech sa pozrie tam, kto nemá tak škatuľka old - school pure black mu musí stačiť.
5 / 10
Amduscias
- gitary, vokál
Arkdaemonn
- basgitara
Herr Rikk
- bicie
1. Backstab
2. Triumphing Blasphemy
3. Towards Eternal Death
4. Years Of Hatred
5. Deathblessed (At The Hornlike Spears)
6. Slaves To The Beast
7. Ruins...
Servants Of The Beast (2003)
Faces Of The Void (2001)
Black Unholy Presence (2000)
Satanas Lux Solis (1999)
Vydáno: 2003
Vydavatel: Adipocere Records
Stopáž: 31:08
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.